Co skrývá okraj jejího trika

pokračování Láskařů - úryvek. Všechno zařídila sama. A on nám bude vyprávět, že neví, o co jde??

úryvek z 22. kapitoly

„Ukážu ti cestu. Až někdy za mnou pojedeš sám, abys nebloudil.“ Z kaslíku vytáhla cigárko bez krabičky. Řekl jsem, že jsem dokouřil.
„Tohle je jiné.“
Tak jsem si ho vzal. Nastartovala a jeli jsme.
Domky Borau zůstaly hluboko pod námi, cesta nad hranicí lesa pokračovala kamenitým svahem, vzhůru do průsmyku k pláni obehnané masivním dřevěným plotem, k samotě postavené z kamenů. Útulný domek s velkým francouzským oknem do zahrady. Vůbec jsem si nemohl srovnat, že Mária bydlí v něčem tak pěkném, tipoval bych ten dům na sídlo městského obchodníka, který se sem jezdí opláchnout od daňových starostí. Zpočátku jsem si myslel, že mne Mária veze někam, kde to v tuhle hodinu žije. Že mne představí jako exota z Polska, nebo Maďarska a já jim tam budu muset hrát. Nikoliv. Přijeli jsme k tichému domu. Tma, ticho, zhasnuto. v dálce štěkal pes. Ovšem klavír tam byl, po celé té noci už jsem ho měl dost, to nic dobrého nevěštilo, určitě bude chtít, abych něco zahrál jen pro ni.
„Zahraj něco jen pro mne. Měla jsem svátek.“ Řekla . „Myslela jsem, že mi Bajo něco koupí, ale nekoupil nic.“
„Bajo?“
„Bajo.“
„Vy spolu chodíte?“
Neodpovídala. Svlékal sukni, rukama si přidržovala spodní okraj trika. Tiskla ho křečovitě k břichu, jako by pod ním něco skrývala. Opřela se zády o klavír a přitáhla mne k sobě. Bál jsem se zeptat, co pod tím trikem skrývá.
„Tak chodíte spolu?“
„No a?“ Na okamžik jsem to místo zahlédl. Zakrývalo dlouhou, nedávno zahojenou jizvu po podélně vedeném chirurgickém zákroku. Tak nějak to vypadalo jako po císařském řezu.
„Dítě? S kým ho máš? S Bajem?“
Rozepnula mi hodinky a položila je na desku křídla. „Ty jsi ale studenej. To není dobrý pro muzikanta. Vystavěl sis nějakou zeď? Ne, není to dobrý.“
„Jakou zeď? Nerozumím.“
Namířila na mne tři prsty levé ruky a chtěla, abych to samé udělal po ní. Tak jsme se dotkli. Cítil jsem lehké brnění, jako by se někde upostřed těla probouzela elektřina. Poznala, že nemám ruku v pořádku. Ucukl jsem. Čekala, až znovu předpažím. Chvění na prstech pokračovalo. Čarodějka.
„ Ale už odnikud neutíkej. Protože kdo utíká, tak tím vyčerpá všechnu energii.  To je ten problém. Žádný zlomený prst. Ty jseš úplně bez náboje. Ale teď budeš na chvíli v pořádku.“

Nedůvěra ke krasavicím, co vás pozvou do domu s piánem, a hned vám sundavaj hodinky, je snad přirozená. A ještě to spojení s mystikou. Bacha na ně, chodí kolem, jako že neumějí do pěti počítat, ale oblbnou vás tak šikovně, že nic ani nepoznáte. Nestál jsem o to, aby na mém „dvorečku“ všechno hned poznala. Budu se z téhle návštěvy dlouho vzpamatovávat.
„Ty nějak všemu rozumíš, čarodějko. Chci jen normálně existovat a to je všechno. Žádná složitost.“
„Jo virtuos, to má těžký.“
Odpojili jsme se. "Jsi fakt matka? Máš děcko?"
Pokrčila rameny. "Jenom jizvu. Taky utekl. Andílek."
Mohl jsem už jenom mlčet. Ležet, spát, nehýbat se, byl jsem slabý jak moucha. „Nechce se mi ale vůbec nic, víš?“
Přikývla. „Jen existovat. A víš vůbec, co to je?"