Letní koktejl

V hospodě Na vršku se k podvečeru schází pravidelně na pivo deset, patnáct lidí, víc ne. V Dolní Kamenici je trvale osídleno jen dvacet domů, dalších deset obývají chalupáři, občas přes ves projede pár cyklistů, je to velice tichá a dá se říct, že zapadlá víska. Takže když do hospody přijde těch patnáct lidí, přišla čtvrtina vsi.

 
Hospodské stavení stavěli zdejší hospodáři někdy před stopadesáti lety z kamenů, jeho vytápění něco stojí a zatápět se vpodvečer musí často i v létě. Když to počasí dovolí, je před venkovním vchodem zavěšena tabulka s pyšným nápisem „Obsluha na zahrádce“. Hospodský Vojta těch pár kroků od pípy udělá velmi rád a to především z úsporných důvodů, je na korunu a dělat špalky do kamen ho nebaví.

 Hosté jsou před domem usazeni u dvou dlouhých stolů na lavicích jen ve stínu hospody a to je celá „zahrádka“.
Do obrazu obce, v jejímž středu hospoda stojí, patří jistě i dobře opravená kaple s novou měděnou střechou, s rozkvetlými záhony před pomníkem padlým ve světové válce a taky čerstvě vybudované hřiště pro pár vesnických dětí. Ti na něj zvysoka kašlou, mají blízko svůj les a rokli a jeho využití zachraňují jen děti lufťáků, co se sem přiježdějí nudit s rodiči na víkend a na prázdniny.

Když se objeví někdo nový, tak ho místní mezi sebe přijímají celkem lehce. Každá i nepatrná novinka je totiž v obci vítaná. O čem se taky u těch dlouhých stolů má pořád mluvit.

„Jiráčkovi dělají nový plot, ale ne moc šťastně, bez vápna, ...studánka u zastávky má špatnou vodu, ... voda je všude závadná, ...dneska se musí převařit všechno, ... převařená není léčivá, ...snad jste se s ní neléčil?, ...no není to ono, ale je to lepší.“ Asi tak jede hovor u sklenic zlatavého moku.
Hospodský Vojta děkuje za tuzér.

„Mně to helfne a vám to chybět nebude. Thanks.“
„Neměl bys češtině dávat tak na zadek, Vojto. Naši dědkové bojovali i za češtinu.“

„Milovanej češtin mrvíme všici, nejsem sám.“
„ Jak to bude za dvacet let??“
„To je trend. S tím se nic nedá...“

Přišel na nápad. Překvapil nás rozšířenou nabídkou. Můžeme prý mít večer „mojito“ a na gril hodí „ardžento stejky“, už je má objednané, přiveze je kurýrní služba. Neuvěřitelně neutrální ohlas, do té doby se tam cucal převážně jen „dudák desítka“ a k jídlu se podávali brambůrky ve třech druzích, tak to nařídil hygienik, „ardžento stejky“ jsou přece ta dlouho žádaná novinka a teď najednou nikdo nejásá.
„Fajn! A co tak najednou? A že hned ardžento stejky?“
„Z Argentiny. Když je přivezou v packu a hned je spotřebujeme, nemaj hygienici šanci votevřít svý přivřený voko. Dáte si? Říkám, ale musí se to hned sníst, jak to přivezou.“
„Tak stejně už je to asi na cestě, viď?“
Nakonec nějaké nepříliš nadšené objednávky přece jen byly, ale opravdu nemnoho, jihočeši jsou občané spořiví. Byl jsem jeden z posledních, kdo se nevyjádřil, já na maso moc nejsem.

„Není ti to trapný? Nedat si ani jeden?“

 Bylo mi trapně. „Snad jen to „mojito“ Koktejly miluju, dobrej nápad. Led, máta, jamajskej rum, limetky, třtinovej cukr.“
„Jamajskej rum nemám,“ zavrčel Vojta. „Nstačí obyč? Tuzemák?“
„S obyč to nejde. V tomhle koktejlu musí bejt lepší, než obyč. Jemnější. Bílý. Jinak to vůbec nebude mojito a neměl bys to ani jako mojito nabízet.“
Vojta se uměl přetvařovat. Alespoň si myslel, že to umí. Maska trvalé profesionální pohody. Ovšem když suše řekne :„ Mám jen obyč podnik“, je jasné, že uvnitř v něm raší odpor a nejradši by mě praštil.

Tady nebyla možnost ústupu. Cítil jsem, že mě v Dolní Kamenici celkem bez problému přijali, ale že bez pořádné útraty mohu o veškerou přízeň, celkem lehce přijít.
„Vím, že máš obyč podnik. Ale pokud chceš, dojedu ti do Plání, v krámě jistě něco takovýho mají a přivezu.“
Bez další srdečnosti šel natočit dalšího „dudáka“.

V Pláních, v malém krámku jamajský rum měli. Koupil jsem dvě lahve i ten třtinový cukr, kdyby snad Vojta měl i cukr obyč. Ještě než jsem znovu nasedl do auta, volal mě na mobil pan Frydrych, soused odvedle, často i v hospodě sedíme vedle sebe, asi někde ve hvězdách bylo, že jisté osoby k sobě budou více patřit. Pan Frydrych je velice laskavý člověk, který už toho v životě za svých osmdesát let hodně prožil a dovedl předvídat. Teď právě vytušil, že by mne mohlo zajímat, že zpráva o nezbytnosti jamajského rumu v mojitu se po Kamenici rychle roznesla a už teď, že je jisté, jak aspoň slyšel své snachy, že se na ten koktejl řada občanek těší a že se Na vršek dostaví. Ochutnání novinky je u nich nezvyklé, avšak koktejl, který se pije v Karibiku v nich vzbudil velkou zvědavost . Ovšem, kdybych se snad vrátil bez té „jamajky“, nebylo by to pro mne moc dobře. Volá tedy hlavně proto, abych skutečně přivezl to, co jsem říkal, bez čeho to nejde, a jestli bych se třeba ještě neměl zeptat někde jinde, kdyby to snad v Pláních neměli. Uklidnil jsem ho, že mají. A radostně jsem se vrátil do krámku a dokoupil další dvě lahve s vidinou vzrůstající popularity.

 Na úzké spojce mezi Pláněmi a Kamenicí na mne zezadu najížděl bílý pick up, obvyklý manévr, když si někdo chce vynutit na silnici více místa. Jde o poměrně bezpečnou cestu, s výjímkou jedné zatáčky asi pět set metrů před vsí. I když jsem nedočkavci uhýbal, ohodil mne drny, vjel při předjíždění do zarostlé krajnice. Asi hodně spěchal. Jel rychlostí snad dvojnásobně vyšší, než já, za chvíli se mi ztratil z očí. Říkal jsem si, snad ví, jak to tam v té zatáčce vypadá. Málo využívaná silnice zaříznutá z jedné strany do svahu zpevněného kdysi pradávno balvany stahanými z polí svádí k tomu, abyste na to šlápli. S auty se tu potkáte málokdy, dá se to tam hodně řezat. Ten kluk to však s tou zatáčkou neměl dobře promyšlené. Přijížděl jsem tam skoro krokem, jako bych tušil, že budu muset zastavit. Bylo to tak.

Zjevil se mi obrázek jak z bojiště. Rozryté odvodňovací koryto, vylomené kameny, auto zbourané zepředu i zezadu leželo na boku napříč vozovky, vypuštěný airbag, střepy. Vedle svého převráceného „tanku“ seděl na bobku poražený „bojovník“, v roztřesených prstech cigaretu, vzlykal, zpočátku mne ani nevnímal.
„Stalo se ti něco?“
Kroutí hlavou, brečel jak dítě. „Majitel mne zabije.“
„Je uvnitř někdo?“
Opět kroutí hlavou.
„Už jsi někoho volal?“
„Policii.“

„Hlavně, že jsi v pořádku. Je to jen kus plechu.“
To ho neutěší.

Stavím trojúhelník asi dvacet metrů před zatáčku, míjím čáry po zoufale zadupnutých kolech, začínají poměrně daleko odsud. Na tomhle místě se musel ještě cítit jako závodník, o kus blíž k ohybu mu to ustřelilo do strany a vůz už neovládal.
„Kam jsi spěchal?“
Koukne na vůz, který zablokoval celou vozovku. „Vy teď taky neprojedete.“
„Objedu to zpátky, ale počkám s tebou, než přijedou policajti.“
„Jak já to zaplatím?“ Opět se rozvzlyká.

Nevím, co říct. „Co je to za firmu pro kterou jezdíš?“
„Kurýrní.“
„A do Kamenice něco vezeš?“
„Právě...kvůli tomu jsem spěchal. Říkali, že to musím dodat brzo. Aby se to nezkazilo.“
„ Maso? “
„Co o tom víte?“
„Vím. Ale tuhle zásilku ti můžu doručit. Vím, kdo na ní čeká.“
„To vám nemůžu dát. Vás neznám.“
„Zkazí se to. Ale přemlouvat tě nebudu. Mohl jsem ti aspoň trochu zmenšit škodu.“
Kategoricky můj návrh odmítal.

Nechtěl jsem být ironický, ale byl jsem. „Nedáš, nedáš. Že bys byl najednou tak odpovědnej?“

„Bože...!“ A zase pláč. Osmnáctiletý kluk měl k tomu z dětství ještě blízko. „Jsem tam jen na výpomoc. Já se to bojím říct.“
Obešel vůz, otevřel zadní dveře, vytáhl odtmatud neporušenou přenosnou chladničku s masem a předal mi ji. „Tak Kamenice, jo? Dolní.“

 Za námi zablikala modrá světla policejního vozu, dýchání do trubičky, dlouhá práce nad protokolem, to už jsem nečekal, jen jsem slyšel, že se snažili k němu chovat s pochopením.
Sbalil jsem výstražný trojúhelník a vracel se dlouhou oklikou, místo bylo dlouhé hodiny uzavřené, a v horku by se maso, které sem doputoval až z Argentiny, jistě brzy rozložilo.

 A tak jsem přijel do hospody Na vršku nejen s jamajským rumem. Čekalo se na něj rozhodně víc nedočkavě, než na„ardžento stejky“, ty kdyby se ztratily, tak by se asi moc nic nestalo. Ale jeden jsem si nakonec dal, čistě ze společenských důvodů, abych v tom Vojtu nenechal a měl to u něj dobré.

A pokud jde o ten koktejl. Někdy i výborný letní koktejl, přes všechny předepsané ingredience, nechutná.