Ona to tak chtěla

Měla spoustu růží a u plotu šeříky. Její kytky v záhonech vypadaly božsky. Jak se střídala roční období, zahrada vzkvétala, ale bez užitku. Byli jsme přesvědčeni, že Andula bez nás jednou uvadne zrovna tak .  

Když měla kosit trávu na zahrádce, vždycky si na to někoho pozvala. Snad desetkrát do roka si někoho zvala a my jsme ty frajery měli na očích a štvalo nás, že jsme nebyli taky pozvaní.

Lukáš to občas zkoušel s kytarou, nezabíralo to. Já ho podporoval zpěvem, nezabralo to.

Musím říct, že jsme to přesto nechtěli vzdát.

Jednou, když se opalovala, zahlédli jsme její záda bez podprdy i kus profilu jsme viděli bez podprdy. Když viděla, jak zíráme, tvářila se, že  jako že nic.
„Odhaduju, že ještě nikdo Andulu nezkusil...“
„...přemluvit?“ Divil jsem se.
„ Nezkusil jako to... “
„Chápu.“
V podstatě mě Lukáš utvrdil v názoru, že přemýšlíme o Andule stejně.
„A vidíš ten balvan, co si dala na zahradu?“
„Vidím.“
„Co asi znamená, že Andula dala na zahradu takovej balvan, co připomíná chlapa...co? "
„Co myslíš?“
„Mohla tam dát žábu, trpaslíka, třeba i kolovrátek, cokoliv, ale ona vystavila nahatej balvan, co připomíná chlapa.“
„Balvan, co připomíná nahatýho chlapa, myslíš?“
„Náznak, ne? Důležitá věc, proč ho umístila tak, aby čuměl na chlapi, co čuměj na ní.“
„Že jsme jako balvani?“
„Abychom nebyli jako  balvani. Je třeba akce.“
Řekl jsem, že za ní zajdu a smluvím si rande. Víc by se mu prý líbilo, kdybychom si střihli, kdo za ní zajde. Dohodli jsme se, že kdo Andulu vystříhá, bude ji mít  na čtrnáct dní a bude jen jeho. Střihli jsme si, vyhrál jsem.
„Hlavně jí neříkej hned, že bys rád vyplenil její zahrádku.“
"Řeknu tedy, že vyplel.“ Opravil jsem ho.
Najednou jsem neměl  problém. Normálně jsem zazvonil. Zeptal jsem se, jestli by mi nedala číslo. A že jestli si myslí, že nemůže, ať nedává, ale že budu rád, kdyby mi spíš dala. Tím jsem, popravdě řečeno, vyčerpal téma. Ale dala. Číslo telefonní. První etapu, tu nejtěžší, kdy se musíte nabourat do dveří, jsem měl za sebou.
Druhá etapa, „občerstvovací“, se odehrávala hned následující den. Pili jsme kolu a já jsem vytáhl otázku konce světa. Řekl jsem, že mě docela  sebralo, jak se o tom pořád píše,  že je to fakt zádrhel a co ona na to.
Taky jí to  sice sebralo, ale říkala, že konec světa vidí až za hodně dlouho.
„Čistě hypoteticky,“ povídám, „a kdy myslíš?“
„Až se lidem přestane dařit. Až se nepotkají  žádní dva, kteří by se měli rádi a vlastně ani nemilovali by se...lidi vůbec.“
„Myslíš, že to někdy nastane?“
„Ano, tak nějak jsem to skoro chtěla říci. Protože to by se nerodily už děti , to by byl opravdu konec světa.“
„To byl byl.“ Přisvědčil jsem. „To však spíš spadne meteorit.“
„Jak to?“
„... než aby se lidi přestali milovat.“
„To jo.“
„Vždycky se podaří najít někoho, kdo by se chtěl s někým milovat.“
„Fakt?“
"Já třeba jo."
„Jo? To jo. Někdy to ještě probereme víc.“

Měl jsem sucho v krku. Zjistil jsem, že Andula je fajn, ovšem nevěděl jsem, jak pokračovat. Taky jsem měl na mysli, že právě v tenhle moment je dobré, zůstat hodně nenucený, nedat znát, o co mi vlastně jde..
Dny plynuly, Čtrnáct dní mělo být pryč co by dup. Třetí etapu jsem musel zvládnout samozřejmě co nejdříve, etapu „nenucenosti“.
„Andulo a ty by ses nechtěla milovat?“
„Nejdřív bychom měli jít spolu třeba na večeři.“
„To jo.“ A zase jsem nevěděl, jak dál.
Ale byla tak taktní. „Zavolej zítra, ano?“ Čímž mě vytáhla z  rozpaků.

Přitiskl jsem ramenem k uchu telefon a snažil se lehce  pohovořit. Zaléval jsem přitom kytky v okně. Chtěl jsem působit  nenuceně. Vím, že v tom případě musíte  dělat aspoň dvě činnosti najednou. Třeba mluvit a  míchat kafe, nebo řezat vrbové proutí. Tedy já telefonoval a zaléval jsem přitom kytky. Rovnou jsem řekl, že se dostavím, přinesu něco, co jsem vypěstoval za kytky a že třeba můžeme probrat, ve kterém podniku mám zamluvit stůl.

Netušil jsem, že právě mluvím s Londýnem. Ani jsem nevěděl, že Andula takhle pendluje po světě. S velkým smutkem mi sdělovala, že neví, jak dlouho v Londýně pobude.
„Ale včera jsi ještě v Londýně nebyla.“ Tak tohle bylo nečekané a ohrožovalo to můj časový limit.  Čtrnáct dní jsem neměl být ohrožený Lukášem, a to už bylo skoro pryč.
Skoro všechny květináče už byly přelité, květiny mi umíraly před očima.
„Andulo..?“
„Ano?“
„A ten stůl? “
„Víš, že si vůbec nevzpomínám, že bychom o nějakém stolu mluvili?“
„A je pěkně v Londýně?“
„Teplo.“
„Tady je pod mrakem. Andulo?“
„Ano?“
„Hodně mi záleží na tom, abychom se setkali co nejdřív.“
„It´s nice to hear it.“
„Bože, jsi tak daleko, tak daleko! “
Telefon na druhé straně zaklapl.

Přesvědčoval jsem Lukáše, že do hry vstoupily nečekané okolnosti. Neměl slitování. Žádal jsem odklad. „Zavoláme jí a uslyšíš, že je opravdu v Londýně.“
Lukáš rovnou vytáhl svůj mobil. „Můžeme z mýho mobilu.“
Kdybych měl kredit, volal bych samozřejmě sám.
Řekl jsem mu číslo, on ho vymačkal a telefon mě šlechetně předal. Blábolil jsem do Londýna něco, co nemělo hlavu patu, zase o tom počasí, a vlastně, co jsem začal, hned  jsem končil, nebyl jsem nenucený, to nemělo cenu.
Že to od Lukáše  nebylo zase tak šlechetné, že mně půjčil mobil, mně došlo později. Šlo mu o jedinou věc, o to, aby v něm měl uložené  Andulino číslo. Takhle mne dostal. Když jí pak sám  tajně volal, dost se bavil, měl  téma. Mne.
Zvládl to. Ale ona ho asi chtěla víc, než mne. Od té doby jsem byl pro pro ni neexistoval. 
Kruté. Od kamaráda.

A přitom ... to já jsem zařídil, že se sešli.