Čokoládová řeka

Když se Hernán Cortés, 1. markýz del Valle de Oajaka poprvé vylodil u břehů Mexika, bylo to především kvůli zlatu. Ale pak ochutnal xocolatl. Zvláštní aztécký nápoj s účinky afrodisiaka. A pochopil.

A pochopil, že jde o rovnocenné bohatství.

Podle dávné věštby byl tehdy mezi Aztéky už dlouho očekáván příchod Queta - Boha slunce. Jaká to výhoda. Mnozí si mysleli, že to je právě Cortés.

S člověkem bílé pleti se král aztécké říše Montezuma dosud nesetkal. Překvapili ho vousaté tváře, povozy, zvířata, kuše, děla, nic z toho neznal. Rozpačitý z toho, jak má bílého Boha oslovovat, spoléhal na aztéckou dívku Malinche, která mu většinu rozhovorů překládala. Zvláštní věc. Jak to že jejich Bůh neumí aztéckou řeč? Montezuma nařizuje, aby „slunečního boha“ Cortése všichni vítali důstojně. I on se před ním skloní, když mu to věštba určuje. Tajně doufá, že když spolu vypijí šálek xocolatlu, budou si rozumět.

„Pane, jsi unaven. Přišel jsi do svého města. Cesta tě vyčerpala, tedy odpočívej a využij naší pohostinnosti v míru. Jen škoda, že jsi nepřišel, až já tu nebudu. Chtěl jsem si kralování ještě trochu užít.“

Cortés je především kolonizátor. Cestou k Montezumovi si podmanil mnoho vesnic. A ne vždy po dobrém. V královském městě se však s žádným protivenstvím nesetkává. Naopak. Generál, astronom, filozof a stále ještě král Montezuma se chová víc než přátelsky. Nešetří dobrosrdečným úsměvem a podává mu další a další šálek svého oblíbeného pití. Asi je zvědav, co všechno „bůh“ vydrží. Králové se musí umět přetvařovat.S pocitem, že se mu právě podařilo sjednat mír, se dostavuje i větší odvaha. Troufale se ptá:
„Neumíš naši řeč. Ale Bůh přece má znát všechno. Jak to?“

Překladatelka Malinche tuší, že není dobré Cortése dráždit. A zdá se jí, že tahle otázka je poťouchlá. V překladu proto dotaz raději upravuje: „Kde má Bůh slunce svůj domov a jakou řečí se u něj hovoří?“

Cortés mávne rukou: „Doma jsme všude, kde máme vojáky. Sladké řeči nejsou naší řečí.“

Malinche se zhluboka a dlouze napije z šálku. Opět potřebuje delší čas na překlad.

„Bůh nemůže vládnout tolika jazyky, co jich je na světě, tak jako ani nemůže zařídit, aby slunce zářilo každému stejně. Je jisté, že ani tady nebude každý den jasný a šťastný pro každého.“

Montezuma pochopil. Moudrý král. Ví, že mu hrozí životní nebezpečí. Nelituje zlata, které po něm Cortés chce. Nelituje zlatých pohárů. Pokud jsou prázdné, dá mu je. Pokud v nich není lahodný a jemu tak drahý nápoj xocolatl.
„Vidím v návštěvě Queta velké komplikace.“ Odpoví prostě. „ Já naopak řeč všech našich kmenů ovládám a dokážu je usmířit, kdyby chtěly válčit. Škoda.“ Rezignace i smutná předtucha budoucnosti. Přesto, nebo snad právě proto, nechává přinést další a další šálky nápoje, který prý bystří mysl a povzbuzuje chuť k životu se všemi jeho radostmi.

„Probudí v tobě štěstí, které jsi dosud nepoznal.“

Jeho „probuzení“ podávají dívky spoře oděné, podmanivě vonící, snědými boky se ke Cortésovi láskyplně tisknoucí, Malinche je stále nablízku a i ona se k tomuto tomuto kouzlení připojuje .

„Víš o čem král mluví?“ Šeptá a bez ostychu ho políbí na tvář. „Nemusím překládat?“
Cortés dobře ví, o čem král mluvil. Snad opravdu v tu chvíli opustí svou úlohu válečníka. Hlavou mu totiž letí plán, jak bude Evropu činit šťastnou prodejem xocolatlu.

Málo se ví, že se Cortés stal významným podnikatelem v dovozu kakaových bobů, že v Evropě začal výrobět čokolády a že významnou měrou přispěl i k její pozdější celosvětové oblibě . Patrně není asi ani příliš známo, že Malinche nebyla ve svém svádění markýze Hernána Cortése neúspěšná. Opravdu k ní zahořel velkou láskou a do Evropy si ji přivezl jako svou budoucí ženu.

*Jímavý příběh čokoládového afrodiziaka zaujal i moji přítelkyni. Získala pocit, že nikdy neměla k nikomu tak bezvýhradné pochopení, jako k osudu slečny Malinche. Dospěla dokonce k názoru, že spolu musí mít shodné geny. Namítal jsem, že té snědé ženě vůbec není podobná, je vybledlá blondýna a její předkové budou zřejmě z jiné země. Tento argument neobstál. Musel jsem rychle zaplašit hrozící hádku a tak jsem navrhl, že uvařím čokoládu – zdokonalený nápoj slavného xocolatlu./... využij mé pohostinnosti v míru./V duchu jsem počítal s tím, že spustím test, jak afrodisiakové poselství z dalekého Mexika působí. Uvařil jsem čokolády snad litr. Podával jsem ji s úsměvem a grácií. Rozvlnil jsem se v tanečních pohybech, sváděl jsem svou přítelkyni, jak nikdy dříve. Nic nezapůsobilo. Rozplakala se. Uznala, že mám pravdu, že nemá aztéckou krev, důvtip, ani temperament. Malinche by si prý s touhle situací jistě poradila. Bla bla bla. Bylo mě jí líto. Vždyť za to nemohla. Evropské čokoládovny asi neumí kakaové boby upražit tak, jako to uměli Aztékové. Asi! Kdo ví, jestli Montezuma tajemství výroby xocolatlu Cortésovi a tím celému světu vůbec někdy prozradil.
Zatímco jsme hltali bonboniéru a pili jsme čokolády snad celý litr, náš vztah dostával tu nejhlubší trhlinu, jakou si snad ani nedovedete představit. Na žádnou lásku nedošlo. Jen čokoládu jsme měli i až za ušima.Přítelkyně prostudovala všechno kolem této sladkosti. Pronikla do tajemství omega mastných kyselin, které boby obsahují. Objevila příčinu ztráty jejich hodnot. Je to tak. Technologické procesy výroby dnešní čokolády se bez vysokých teplot neobejdou a tenhle proces velkovýroby všechno dobré, co je v bobech ničí.

Jen mě napadá, jestli to s tím xocolatlem nebylo od Aztéků dopředu takhle promyšlené. Jako důmyslná časovaná pomsta té civilizaci, která je znásilnila. „Štěstí“ jaké jsme dosud nepoznali? Ne. Jakmile polknete jednu jedinou kapku z té čokoládové řeky, už vás nepustí. A žádná závislost štěstí nepřinese.