Holka k ničemu

Doktor zastával názor, že zkušebním přijímacím obdobím musí projít každá nová sestra. Nepřiznal pravý důvod nikomu, proč je tak nedůvěřivý, ale vědělo se o něm, že je to proto, že se bojí hezkých žen.

Ta sestřička, co usilovala o to, aby ji k doktorovi přijali, si trochu naběhla, když chtěla právě k nejistému doktorovi, o kterém se říkalo, že je k ničemu. Neuvědomovala si, že jestli se o něm říká, že je k ničemu, může se to přes různé okolnosti přenést i na ni.
Byla pěkná. A byla i prostořeká. To už doktor vůbec neměl rád, tyhle „slečinky“, co mají přehnaně velké sebevědomí, mohou udělat hodně velký malér. To říkal.
„Nerad bych tu měl binec, slečno. “
A ona na to: „...  abych nebyla blbá? Jinde říkaj kurník. Kvo, kvo.... pokusím se, pane doktore.“
Samozřejmě, že se nezasmál, spíš ztratil barvu ve tváři.

Sestřička v ordinaci praktického lékaře, kam byla přijata jen na zkoušku bez valných vyhlídek, musela jednou svého nemilého doktora zastoupit. Zavolali ho k případu a on nevěděl, kdy se vrátí. Do čekárny přitom jen o chvíli později přišla pacientka sdoprovodem, ženou, která snad nikdy nebyla na nikoho příjemná. Přišla chovanka výchovného ústavu, se svou vychovatelkou. Černovlasá, šestnáctiletá, trochu obtloustlejší dívka se s nepřítomností doktora vyrovnala lehce: „Óká... jsem v poho, já počkám, mě to neva.“ Komu to silně vadilo, byla vychovatelka. Ta by si dovedla lépe představit volný čas, jenže nařizovaly jí předpisy, že mimo ústav musí své svěřenkyně doprovázet.
„Tak tě tu nechám a vrátím se pro tebe za hoďku. Počkáš tu na mne. Neutečeš!“ Nařídila kategoricky té dívce.
Dívka nic. Nemusí přece odpovídat na každou hovadinu.
„Řekla jsem, neutečeš.“
„Nevím, jestli mě to nenapadne.“
Vychovatelka měla ve městě něco důležitého. Obrátila se tedy na sestřičku. „Nechám ti ji tady. Ona neuteče... ví, že se to nevyplácí. Víš to, Gábi? “
„Ne.“
„Co ne?
„Nevyplácí.“

Sestřička letmým pohledem do karty zjistila, že děvče k nim na vyšetření nepřišlo poprvé, že k nim chodí poměrně často s banálními potížemi. Asi si je vymýšlela. Asi jí bylo na vycházce do ordinace lépe, než v ústavu. Bylo jí té holky líto a chápala, proč si vymýšlí. Přikývla. „Samozřejmě, že tu počkat může.“ Čímž uklidnila obě dvě.
Vychovatelka předala ještě pár pokynů, pohrozila, že nechce nepříjemnosti, že to snad chápou. Jako kdyby přinesla botky do opravny a popsala, jak by se s nimi mělo zacházet, přijde si pro ně za hoďku.

Zůstaly v ordinaci samy.  Zápis o poslední návštěvě v kartě Gabriely Litvákové zněl stručně. „Bolesti žaludku a prý i v zádech.“ Doktor při zápisu poslední zprávy neopomněl zdůraznit, že o uváděných potížích lze pochybovat. Předepsal prášky z bylinek, ne příliš silné. To bylo vše.
„Pomohly prášky?“ Zeptala se sestra.
„Ne.“
„Ne?“
„No ne. Nechci, aby pomohly.“
„Už jsi někdy utekla?“
„Když budu chtít, uteču. Buď uteču, nebo onemocním. Obojí umím.“
„Umíš to s tím okem vždycky tak?“
Gábino oční víčko se chvělo jako křídlo motýla před vzletem.
„Taky jsem mohla vypít litr oleje, dát teploměr na topení, ale stačilo břicho a tohle, že mi dělá voko. Náš ředitel, když za ním přijdeš, tak se bojí něco vypustit. Tohle neznal. Mrkalo mi voko zrovna. Jenom mu bylo divný, že zrovna když odejde ústavní felčar. “
„Jsi prdlá, víš to?“
Holku z ústavu to potěšilo. „Jo jsem. A víš , čím bych chtěla bejt?“
„Ne.“
„Budeš se smát?“
„Ne.“
Gábina vyprskla. „Královnou. No krásy! Rozumíš? Vždycky chci to nejlepší pro sebe.“
Sestřička se nezasmála.
„Co že se nesměješ?“ Zeptala se Gábina.
„Já taky chtěla bejt královnou. Tou egyptskou. Císař jí nechal udělat sochu jako bohyni. Asi to s ním uměla. “
„Dobrý.“ Pokývala hlavou Gábina. „Bejt jako bohyně. Umíš to s chlapama?“
„S naším doktorem ne.“
„A s ostatníma?“
„Snad se zdokonalím.“
„Kdy to plánuješ?“
„Někdy v budoucnu.“
„ Kdy je budoucno? Zejtra? Pozejří? “
„ Tak to nevím.“
„Budoucno je blbost. Žijeme teď.“
„Není. V budoucnu bude všechno lepší. Lepší než v přítomnosti. To taky lidi drželo v naději. Pak sice nic lepšího nebylo, ale to jen proto, že nevěděli, kdy to budoucno začíná. My taky. Až to budem vědět, bude všechno lepší.“
„Třeba zítra?“
„Hele, to fakt nevím.“
„Mohla bych za tebou přijít i zítra?“
„Mohla. Ale nevím, jestli zítra už to začne. To budoucno.“

Doktor se vrátil, zase se netvářil vlídně. Sestřička ho krátce uvedla do obrazu. „Máme tu Gábinu Litvákovou. Břicho, záda, mrká jí oko.“ Vojensky přísný lékař nepovažoval za nutné odpovídat na pozdrav pacientky.
„Je ti blbě?“
„Jo.“ Kuňkla Gábina.
„Vy toho máte hodně ve škole, viď?“ Zeptal se doktor.
„V ústavu.“
„Hodně?“
„Je to tam hnusný.“
Sestřička podala doktorovi kartu záznamů z minulých prohlídek. „Zapomněla přinést vzorek ranní moči, pane doktore. Napsala jsem ji na zítřek. Aby se s tím zastavila.“
Doktorovi se nelíbilo, že sestra rozhodla něco za něj. Zase další důkaz, že se v té holce spletl. Krátce pacientku vyšetřil, nic nového nezjistil. Odvedl si sestřičku stranou. „Mám tu málo práce, myslíte?“
Sestřička pokrčila rameny. „Když má břicho, kontrola je nutná.“  Nemohl to probírat, otočil se k pacientce: „Zítra přijdeš s ampulkou. Ráda, že? “ Gábina poslušně přikývla. Usoudila, že nemusí děkovat, aby to nebylo zas moc přeuctivé.

Odešla a doktor vybuchl:
„Nenapravitelná!"
„Polepším se, pane doktore.“
Doktor se nechtěl uklidnit. „Samozřejmě! Buď a nebo.“
„Já nevím, jestli se to podaří, pane doktore.“
„Myslete na svou budoucnost, sestro.“
A tu sestru napadlo, že už je blízko  odpovědi kterou nezná . „Když já nevím, kdy začíná, pane doktore? Vy to víte?“
Asi si tím zase o něco víc zavařila.