Fiktivní životopis

17. 01. 2018 11:52:28
Každý si myslíme, že máme na víc. Ať mi nikdo neříká, že nikdo nikdy nepomyslel, najít si lepší holku, než byla má sestra. A to přitom byla z těch lepších.

Pod naší střechou bývala prádelna, od ní to bylo pár kroků ke kovovým mohutným dveřím na půdu. Půda bývala čistá a voňavá, to od mýdla, které ve zbytcích skapávalo na hliněné půdovky. Vzpomínám, jak jsem sestře s věšením prádla pomáhal a jak jsem u vikýře s pohledem přes střechy zkusil první cigaretu. Sestra v cigaretách se mnou nejela. Bylo jí líto, že jí cigárem kazím tu vůni půdy. Ovšem nepráskla na mě nikdy nic.

Žili jsme s rodiči a starší sestrou Janou v malém bytě. Kuchyně byla přetvořená z předsíně, z chodby domu se vstoupilo rovnou ke sporáku, kabáty nám visely hned vedle a natáhla se do nich vůně přepáleného oleje.

Nusle, kde jsme bydleli, byly tehdy na okraji města. Stály tu čtyřpatrové domy s šedivými fasádami. Dokázal jsem sto schodů vyběhnout za necelých dvacet vteřin. Každé patro tedy přibližně za šest. Dobrý výkon.

Měli jsme báječného souseda. Jiřík se jmenoval. Jana do něj byla silně zamilovaná a to silně ovlivnilo jejich příští osudy. Byl taky tramp a uměl toho docela dost. Taky uměl lovit bažanty. To dělal v noci pomocí vzduchovky se zkrácenou hlavní, na které měl přivázanou baterku. Uměl zahrát i boogie na klavír a to pěkně rychle. Byl ve svém věku už chlap, ale taky pořád jemný kluk.

S Janou se scházel v prádelně pod střechou a to i když nebyl den prádla a brzy jsme věděli, že se nescházejí jenom tam.

Při svých návštěvách půdy jsem si toho hned nevšiml, až mě na to upozornila Jana. Na jednom z trámů byl vyrýpán obrazec. Jiřík tam vyryl mapu místa, kde ho najdeme, kdybychom ho snad hledali. Utekl za hranice. Tedy zběhl, přesněji. Student hry na klavír a improvizace utekl z vlasti když mu bylo osmnáct, to aby nemusel na vojnu.

Jana mapu pečlivě nastudovala. A jednou se za ním skutečně vydala. Tedy taky utekla. Sama by utéct nikdy nedokázala, proto si vzala na pomoc kamaráda Peťu, skoro jako Jiřík byl. Přistoupil na to a nic za to od ní nechtěl. Tak to aspoň vypadalo zpočátku.

Když se za ním dostali, zjistilo se, že už je všechno trochu jinak. Čas překryje mlhou všechno. I lásku. Prostě to s jejich láskou nedopadlo. A Peťa, který měl dobrý pozorovací talent, toho využil a nastoupil, jako že vyplní vzniklou citovou mezeru. Sdělil Janě, že jestli chce, může teď dělat doprovod zase ona jemu, pokud chce. Že odjíždí do Austrálie A tak odjeli. Prostě se sbalili a Jiříkovi nechali na stole prostý vzkaz. „Odjíždíme.“

Vyvětloval si to tak, že se vrací do Čech. A kladl si za vinu, že to je kvůli němu. Přepadl ho smutek, že se rozhodl všechno zrušit. Vzal sebou pár věcí, které u něj zapoměli a odjel za nimi. Jenže odjel domů, ne do Austrálie. Hned mu dali pouta na hranicích.

Dozorce pankrácké věznice nás rozbrečel, když nám těch pár Janiných hadříků co Jiřík přivezl v balíčku předával, ani to mu nedovolili.

Odsoudili ho na pět let a odkroutil si je v jáchymovském dole. Když ho pustili, zkusil se živit hudbou. Na koncerty vzhledem k dlouhodobému „výpadku“ neměl, uvažoval o hraní někde po barech. V Praze, vzhledem k charakteru zapšklého a nepříliš pohostinného pohostinství, bylo takových klavíristů potřeba jen pár, ale i tak to zkusil. Úředník příslušné agentury, která měla tyhle umělce pod palce, zahájil celé přijímací řízení nenápadně. Především prý musí předložit svůj životopis a maturitní vysvědčení.

„Kde jste studoval?“ Zeptal se.
„Na konzervatoři. “

Žádný dojem na něj ta škola neudělala, spíš naopak. „Proč vám stát hradil tak drahé vzdělání, když jste se tím neživil??“
Ten úředník se jmenoval Postrach. Kámen místo tváře. Drze vzal mezi prsty cíp jeho saka, co si pořídil někdy před mnoha lety, a pravil: „Myslím, že si neumíte vybrat. Přečtu si vaše papíry. Ale aby v baru dělal konzervatorista ...to tu ještě nebylo.“ Podíval se na hodinky. „Spěchám. Mám toho hodně. “ Raději by přijímal houslistu . Houslista má všechno lehčí. Houslista mezi stoly chodí, klavírista nechodí, je upoutaný ke klavíru. Houslista, když zahraje „I Got it Bad“ - "Mám to špatný", vypadá jako kámoš. Když „I Got it Bad“ zahraje pianista, nebude s hostem nikdy kámoš. Hosté mají rádi kámoše. Rádi touží, rádi se svěřují. Rozumíte?“
„Ne. Neznám "Mám to špatný".“
„Ellington? Webster? Neznáte...?“
„Samozřejmě... Ale neznám "Mám to špatný".“
„Tahle skladba se hraje, když se panstvo uvolní... Klídek, žádné vzrůšo. Patří to k profesi. Udělat správnou kulisu důvěry je umění.“
Postrach vypadal jako profesor, ale byl to policajt v civilu. Pochopitelně, že ho nezajímala hudba. „Jak se s tím vyrovnáš?“
Jiříkovi se nechtělo odpovídat.
„Však na to přijdeš. Četl jsem tvoje materiály. Zavřenej, propuštěnej.... A já ti nabízím svobodu. Úplnou. Umíme tvůj životopis předělat. Jsem znalec lidí i poměrů.“

Touhy jsou zrádné, jako deštěm pokropená silnice v mlze.

Znalec lidí a poměrů si nepřipouštěl, že by ho mohl někdo odmítnout, ale Jiřík na nový životopis nepřistoupil. Střídal jedno zaměstnání za druhým, dělal na nádraží, vykládal vagóny uhlí, chodil pracovat do Osvobozené domácnosti, tam ho jistě nezlákala nabízená „svoboda“ v názvu firmy. Osvobozená domácnost byla plná sžíravých jedů. „Opičky“ z mlhy čistidel sycených toluenem a acetonem kroužily kolem něj a nedaly mu pokoje . Stačilo pak jedno pivo a z opiček se stala opice. Kdo moc chlastá, jednou se z toho zblázní. On nechlastal, ale jako blázen se brzy choval. Kolem desáté při zavírací hodině ho museli z hospody vystrkat, sám by neodešel a smutný byl z toho převelice. Obvykle pak zvonil u nás, aby si postěžoval. Nebylo to jen jednou. Jeho noční návštěvy bývaly nekonečné, ale moji rodiče byli velmi shovívaví. Tak nějak si mysleli, že i oni jsou odpovědní za to, co mu Jana udělalal, vzali na sebe to břemeno a naslouchali Jiříkovi a to často až přes půlnoc a při veliké únavě.

V neděli ovšem býval Jiřík naopak bezvadný společník. Nechodil do práce, tím pádem „čistý“, střízlivý, oholený a v čisté košili. Dokonce i když si s otcem po obědě jedno pivo dal, byl to pořád frajer. Pokoušel se naučit mě něco na kytaru, a zvládli jsme toho dost.

Jednou mi ukázal pohled. Moře se západem slunce, na druhé straně pozdrav. Banální slova, uzavřená větou: „Toužím po tobě, Jiříku. Jana.“

„Vidíš, je daleko a touží.“ Snažil jsem se to uvést do srandy, dost přesně jsem neodhadl jeho stav. Vůbec mu to nepomohlo. Je třeba říci, že jsme nikdo nevěděli, jestli Jana dostávala od nás zprávy. Nikdy za tu celou dobu si na něj nevzpomněla. Až teď po tolika letech a najednou že zase touží. Zdálo se, že není už nic víc, co by Jiříka mohlo trápit, ale bylo. „Nevím, co s tím.“ Pravil.

Staly se listopadové proměny. Hranice se otevřely, mohlo se kamkoliv a lidi toho využívali velmi, k hranicím proudily dlouhé kolony vozů, v opačném směru také. A v jednom z nich i Jana. Byla sama a vypadala šťastně. Takový trochu rozdíl mezi ní a Jiříkem.

„Vůbec jsi se nezměnila.“ Složil jí poklonu po letmém políbení na tváře.
„Ty jo. Jsi starý a přepadlý. Co se stalo?“ Smála se při tom.

Museli jsme všechno vysvětlit my. Nevěděla nic. Jen se pořád chytala hlavy, už nám to její „ó??“ lezlo krkem.

Ale při druhém setkání už byl v pohodě, když pořád opakovala, jak je jí to líto, odpověděl prostě. „Já zmizel, ty jsi zmizela. Jsme si kvit.“

Jasně. Přece nemá cenu si nic vyčítat. Jenže zůstal jako by byl nadvakrát. Jak se s ní potkal, zdál se ještě víc opuštěnější, než kdy před tím.

Zkoušel zase jinou práci. Na výběr moc nebylo. Odpověděl na inzerát přepravní firmy, která sháněla skladníka pro pobočku v letištním cargu. Lákalo ho vzorně uklizené prostředí skladového hangáru, letadla, všechny ty zabalené příběhy zásilek s cizokrajnými adresami. Tak trochu měl na dosah celý svět.

Přijímal ho mladík jménem Ian Stroy.
„Cizinec?“ Zeptal se JIřík, když se představili.
„Nikoliv. Změnil jsem si jméno. To že se takhle jmenuju je má privátní revoluce.“
„Proti čemu?“
„Jen tak ...ale hlavně proti zajetým zvyklostem. Nechci se hlásit ke jménu svých rodičů. Stokorunovej kolek a byl jsem někdo jinej. Je to dneska snadný změnit si jméno. Bejt někdo jinej.“
"Ale že zrovna Stroy? Nikdy jsem se s tím nesetkal.“
„A nejsme už jako „stroje“. Vždyť to tady poznáte. Dal jsem tím najevo, co jsem. Toť vše. Co je na tom špatnýho? “
„V podstatě nic. Nejsme stroje. Určitě ne!“
Stroy se díval se do JIříkova životopisu a řekl: „Vy budete pěkná naivka. Snad byste nemusel kvůli téhle pozici uvádět, že jste hudebník? Nahoře se budou divit, že se zrovna hudebník hlásí k nám do skladu. Budou se ptát: a je jeho zájem o firmu skutečně vážnej? Trvalej? Hudebník a skladník? Na jak dlouho?Já bych tuhle řádku vyškrtl. Zcela jistě.“
„Já jsem vlastně nikdy ani hudebníkem nebyl."
"Dobrý. Tak vidíte."
"V tom, co přijde škrtnout nic nejde, viďte?"
"Jak to myslíte?"
"Že bych chtěl škrtnout jen to, co bude, co mne ještě potká. Ale to nevím. Tuším, že jednou budeme „stroje“ všichni. Jako vy. V nějakém umělém obalu, v karoserii s neobnovitelnou energií a vyjetým olejem, ale podle schématu opatřeného razítkem a kolkem.“
A ten člověk jménem Stroy za ním běžel a volal: „Vy se mi vysmívate? Proč? Co jsem vám udělal?“

Kam jinam by Jiřík odtamtud šel, než zase někam, kde by se mohl napít. Hospoda v našich Nuslích už neexistovala. Teď chodil Jiřík do piánobaru v centru města.
Vyhledali jsme ho tam s Janou. V podvečer byl bar byl opuštěný, trvale špatně větraný, nasáklý vínem a kouřem z cigaret. Někdo u klavíru zkoušel pár akordů. Jiřík seděl poblíž sám, rozjímal a poslouchal pianistu. Jana mě zarazila, když jsem si chtěl přisednout, sedli jsme si o pár stolů dál, ale tak, aby nás viděl, až se pootočí.

„A co ta touha?“ Zeptal jsem se Jany, číšník to zaslechl a ušklíbl se.
„Touha... je zrádná, jako deštěm pokropená silnice v mlze. Známá věc. Měl potřebu být vtipný a chtěl pomoci Janě s odpovědí.

Najednou všude zavládlo ticho, pianista si propnul prsty a když se uvolnil, rozehrál něco, co se podobalo I Got it Bad.

V tu chvíli Jiřík Janu zahlédl a přisedl si k nám.

Autor: Martin Králíček | středa 17.1.2018 11:52 | karma článku: 12.58 | přečteno: 499x

Další články blogera

Martin Králíček

Pád kaskadéra

Jako kluci jsme obdivovali pana Brabence. Říkali jsme mu Mravenec, byl kaskadér a je pro tenhle příběh důležité, že jsme mu tak říkali a nikdy nám za to žádnou nevrazil. Chlubíme se, že nám to trpěl a jiným ne.

20.3.2024 v 8:00 | Karma článku: 10.94 | Přečteno: 221 | Diskuse

Martin Králíček

Kapitán

Jak to chodí, když námořníci slaví, o dvojím výkladu a proč jsou chvíle, kdy se i na oslavě pochybuje.

15.3.2024 v 10:00 | Karma článku: 9.33 | Přečteno: 126 | Diskuse

Martin Králíček

Zahradnice a Apollón

Cukrářka ani netušila, jaký obdiv vyvolá svými výtvory málo oblečených marcipánových figurek. Ale nejenom obdiv, i manželský rozvrat. Ďábel se totiž skrývá v detailu.

9.1.2024 v 19:30 | Karma článku: 13.05 | Přečteno: 230 | Diskuse

Martin Králíček

Hřích Julie Cavalcalbó...

Na okraji Lembergu stál dům nevalné pověsti. Lidé mu říkali „vykřičený“, a přitom se tam nic „nevykřikovalo“. Bordel to byl. Spěchala k němu dvojice muže a ženy, hlavnímu vchodu s červenou lojovou lampou se vyhnuli.

2.1.2024 v 12:00 | Karma článku: 11.33 | Přečteno: 239 | Diskuse

Další články z rubriky Poezie a próza

Alena Bures

Recenze - Martina Boučková: Šílená babička

Rodiče si nevybereš. Ale to koneckonců ani děti. A mít mírně šílenou matku je někdy k vlastnímu zešílení, ale někdy....

28.3.2024 v 17:24 | Karma článku: 6.93 | Přečteno: 101 | Diskuse

Miroslav Pavlíček

O fotbalových legendách, paní Štěpánkové a pomíjivosti

Kdybych se narodil před sto lety... No, abych řekl pravdu, někdy mám pocit, že se tak opravdu stalo.

27.3.2024 v 12:58 | Karma článku: 14.48 | Přečteno: 197 | Diskuse

Iva Marková

Ženy

....................................................................................................

26.3.2024 v 22:53 | Karma článku: 9.52 | Přečteno: 197 | Diskuse

Marek Ryšánek

Způsobem bytí byl roven Bohu - Květná neděle.

Lidské dějiny jsou plné příkladů nejrůznějších vládců a vůdců. Ti ovládáni ctižádostí rozpoutávali války, štvali lidi proti sobě. Mysleli, že jim to přinese štěstí, věčnou slávu. Zůstali po nich statisíce, miliony mrtvých.

26.3.2024 v 20:23 | Karma článku: 4.96 | Přečteno: 131 | Diskuse

Jana Péťová

Fluktuace každodennosti

Fluktuace každodennosti - Proměnlivost. Nepředvídatelnost. Dynamika. Rozmanitost. Odlesky radosti překvapení a lásky. Nástrahy a výzvy.

26.3.2024 v 11:08 | Karma článku: 11.10 | Přečteno: 192 | Diskuse
Počet článků 32 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 419

Občas mne napadne "vypsat se z toho". 

Smoljak nechtěl Sobotu v Jáchymovi. Zničil jsi nám film, řekl mu

Příběh naivního vesnického mladíka Františka, který získá v Praze díky kondiciogramu nejen pracovní místo, ale i...

Rejžo, jdu do naha! Balzerová vzpomínala na nahou scénu v Zlatých úhořích

Eliška Balzerová (74) v 7 pádech Honzy Dědka přiznala, že dodnes neví, ve který den se narodila. Kromě toho, že...

Pliveme vám do piva. Centrum Málagy zaplavily nenávistné vzkazy turistům

Mezi turisticky oblíbené destinace se dlouhá léta řadí i španělská Málaga. Přístavní město na jihu země láká na...

Kam pro filmy bez Ulož.to? Přinášíme další várku streamovacích služeb do TV

S vhodnou aplikací na vás mohou v televizoru na stisk tlačítka čekat tisíce filmů, seriálů nebo divadelních...

Stále víc hráčů dobrovolně opouští Survivor. Je znamením doby zhýčkanost?

Letošní ročník reality show Survivor je zatím nejkritizovanějším v celé historii soutěže. Může za to fakt, že už...