Šmíra provinčního divadla

Když se v našem nejnovějším představení objevila jedna sexy scéna režírovaná opravdu  bez obalu, věděli jsme, že jsme na hodně tenkém ledu, že to, co se dělá doma v soukromí, se na jeviště obvykle nevytahuje. Riskli jsme to.

A líbilo se to. Diváctvo to nadšeně přijalo. Diváctvo říkalo, že je dobré zbourat předsudky, a že jsme v tom udělali hodně důležitý krok kupředu. Mohli jsme zvýšit i vstupné, peněz není nikdy dost. Ovšem  jak navázat, jak dál „bourat“, to záleželo na našem režisérovi. Osvícený režisér Pierre Aigrin to přitom neměl lehké. Už tohle bylo poměrně dost. Zpátky jsme ale nemohli, méně po nás nikdo z diváctva nechtěl.
Postupem  nastaly určité problémy. Konkurence si začala uvědomovat nebezpečí, které jí naším úspěchem hrozilo a zmobilizovala se. Získala na svou stranu několik pochybných, bohužel však vlivných, kritiků a ti se pořádně předvedli. Proprali nás ze všech stran. Psali, že jsme v bahně. Že režisér Pierre Aigrin - „un directeur déchu“ - je pokleslý režisér – že je v tom bahně až po uši. A diváctvo najednou začalo přikyvovat. Že asi jo, že to tak prý asi bude. Jak se něco objeví v tisku, hned si ten názor přivlastní všichni. To nás vzalo. A nejvíc Pierra.

A jeho holky taky. Ty se od něj odvrátily skoro nejdřív. Najednou jim vadilo i to, že to táhl se všemi. Naposledy s Jeanettou, Estelou, Anselmou. A najednou, že nechtějí mít vztah s pokleslým. To bylo nespravedlivé. Proč vůbec s nimi Pierre něco měl? Musel mít, to patří k údělu, režisér se musí obětovat, když chce výkon. Musel se, takříkajíc, rozdat. Trochu toho citu do toho dát. Ale holky najednou, že nevědí a že tůdle a támdle a že se jim nelíbí, že jsou taky tiskem vláčené. Pro režiséra s citlivou duší musí být milostné románky samozřejmě hodně depresivní. To se nevyhne intrikám a pomluvám, to nepřidá. I rafinované, ponižující útoky přišly. Jo, to si pište, že přišly.

Největší od madame Pauletty Bizot! Korpulentní, hlučná, drzá ženská, která se sama chtěla prosadit. Že prý tohle taky umí, takové hraní, které Aigrin po holkách chtěl. Kdyby měla aspoň talent. Ale neměla. A Pierre to poznal. Prostě toho bylo na něj ze všech stran moc. Chtěl se všemi po dobrém. Jeanettě nakonec slíbil příští roli, Estele slíbil příští roli, Anselmě slíbil taky, jen pro madame Paulettu Bizzot nic. Ne! Nic! Proč by zrovna pro ni měl mít pochopení, když to na něj vymyslela tak, že v uzamčené kanceláři před něj poklekla a nabídla mu ústní službu v pokleku. Jen tak a bez obalu. Aigrinovi přišlo, že takový casting je pod jeho úroveň. Otevřel jí dveře a šup, konec.

To bylo pro madame Bizot překvapení. To nečekala. Prý se inspirovala jeho hrou. A teď že má odejít? Jako že ji vyhazuje? A že se snad pán režisér pohoršil nad tou nabídkou? Což on nerežíroval něco podobného?? Cožpak je rozdílu v tom, co sám zinscenoval pro jeviště a co zinscenovala ona pro kancelář?? A v čem asi je ten rozdíl ???

Odpověděl, že se obává, že to nepochopí.

To se paní Pauletty Bizot dotklo nejvíce. „Že jsem tu vaší srágoru nepochopila? Jako že jsem blbá? “

On na to, že všechno musí být ve vývoji, že všechno musí být zákonité a logické! To, co ona chce, že moc logické není!

Nedala se.„S logikou se nezatěžuju, s  vývojem taky ne, natož se zákony... prosim vás? Kde žijete, Aigrine? “

Ale přesto v madame něco málo zahlodalo. Ptala se pana režiséra, zda je přesvědčen, že divadlo má být člověku nápovědou k životut. A taky, jestli by jí mohl vysvětlit, jestli člověk, který si z divadla neodnese poznání, není trochu ubohej.

Pěkně vyhýbavou odpověď jí Aigrin dal. Že někdy jo a někdy ne. Takhle blbě. No vymlouval se v tísni, že?

Nespokojila se s tím a rozhořčena byla: „Měli pravdu. Vy jste skutečně pokleslý umělec. Měli, měli, měli! “ A k tomu dodala velmi ošklivé slovo : „Cabotinage!“ Moc se jí to slovo líbilo. Na chodbě ho zopakovala ještě několikrát jak podebraná. „Cabotinage! Cabotinage! Merde umělec!“

Teď jsme bohužel u těžce přeložitelných slov. Zasvěcení, co vědí něco o divadle, je asi znají. „Cabotinage“ je něco jako šmíra! A to druhé slovo... no, mám-li překládat pro slušné lidi, tak promiňte, nemohu. Nepřeložitelné.

Po této návštěvě se Pierre Aigrin dostal do nejhlubší krize v jaké kdy byl. I celý náš soubor se dostal do krize. Vlajková loď naší tvorby, zesměšňovaná tiskem a madame Paulette Bizot, se potápěla. Hra po útocích tisku i uřvané přestárlé primadony přestala lidi zajímat. Hlediště poloprázdné, kasa úplně prázdná.

Kdo to mohl povznést nahoru? Jeanetta? Estela? Anselma? Ohrnovaly sice nos nad takovým úkolem, ale při pečlivém zvážení nakonec uznaly, že teda jo, že nic jiného nezbývá.

Jeaneta převzala funkci ředitelky, Estela se stala její mluvčí, poníženě požádaly madame Paulettu, jestli by se neuvolila, že něco sama zrežíruje. No přijala to. Samozřejmě s velkým zadostiučiněním. Jo... a ještě co Anselma? Ta dostala nejtěžší úkol, musela se stát znovu milenkou Pierra Aigrina, aby mu pomohla v jeho léčení. Jsme přece lidi.

Nechtěli jsme být už více „cabotinage“. Víme, že cabotinage je něco podřadného a společensky zavrženíhodného. Je na nás všech, abychom získali zpátky své postavení, přesvědčili diváctvo, že dělat divadlo pořád umíme, tak teď čekáme, jak to dopadne.