Modelka

Aby nebylo takové ticho, řekla jsem : „když se dva sejdou v posteli, tak to ještě není láska, že?“ A on na to jednoduše, že ne. Tak jsem se ani nesnažila.

Najal mne její manažer na větší práci. Potřebovala pár fotek kvůli prezentaci. Na portréty nejsem

zrovna nejlepší, na studiová fota vůbec, dosud jsem fotil jen krajiny, ale vzal jsem to, protože kšeft se neodmítá. Uklidnil mne, že to nebude ve studiu.
Když jsem se přišel domluvit, jak na to půjdeme, vyzařovala neurčité, spíš negativní rozpoložení. Mezi lidmi, co pobíhali kolem, se nedaly přehlédnout i lepší holky. Ale tohle byla Leontýna, vzhledem k věku, dá se říci ohleduplně, že měla spíš  charisma. 
Ušklíbla se. „Specialista krajinář?“
„Ano. “
„ Mám vybrané místo.Chtěla bych to v přírodě.“
„Příroda vždycky pomůže, když jinak není kde brát.“ Vím, že to byla neomalenost. Co byste chtěli ode mne, když nechodím moc mezi lidi, spíš do krajiny. Neomalený, neotesaný, neuctivý. Stalo se.
To místo, které vybrala, bylo na kraji velkého srázu, velký rozhled do údolí, velká chyba. Na podzim v mlze v nadhledu z údolí nic neuvidíte. Jenže trvala na tom. Chtěla ukázat rozervané skály za sebou, a malebné údolí před sebou, romantické mraky nad hlavou. Nejlépe hodně černé, kontrastní. A ona, jako zářivá hvězda šedí a mlhou obklopená.

A dostával jsem školení.
„Znáš fotky Carolyn Marks Blackwoodové? Drama, stíny, světlý bod občas.“
„Světlý co? Co to bude?“ Další jedovatost, ale zase ji přešla.
„... tedy prosila bych tak, jako to dělala ta Blackwoodová. Můžeš z toho ještě vycouvat a my najdeme jiného, kdo si té nabídky bude cenit.“
Nechtěl jsem být vedený jako loutka na provázku. Ale pro její jméno, které jsem si pak mohl psát do referencí, jsem ji neodmítl.

Objednal jsem lampy, agregát, propeler na profouknutí vlásků a šatiček, těch tam přivezli opravdu dost. Nechal jsem na blízkou planinu přitáhnout obrovský vývrat stromu, aby se měla o co opřít. Hned na to se tam dostavil i manažer, aby dohlížel na finance. Trpěl, ale byla by to jeho ostuda, kdyby mne najednou odvolal.
Zářivou Leontýnu jsem postavil na skalní plošinu, do které se při svých toulkách přírodou tak zahleděla. Klouzalo to tam. Byla na vratkém kameni pochopitelně v křeči a size="16pt" nevycházelo to pěkně. Ani mile, ani roztomile, ani svůdně, ani provokativně. V ten moment šlo o to, aby se na tom křivé skalní plošce udržela.Chtěl jsem, aby si oblékla síťovaný mušelín. Souhlasila, avšak s tím, že si spodní prádlo ponechá. Takže abych počítali s dráždivým profilem ženského těla, to ne. Žádné vzrušení u kalendáře, pánové. Leontýna  byla na hranici věku, ve kterém těžko mohl zaujmout hezkým profilem. To jsem si uvědomil dost pozdě.. Ale jak vzít zpátky takový nápad? To by bylo jen horší. Měl jsem ji líp zkoumat a neskočit na práci  hned tak zostra. Párkrát jsem to zmáčkl spíš jen z povinnosti, když jsem se smířil s tím, že musíme do jiných pohledů a bez nahoty.
Ten den odešla na hotelový pokoj se slzami.
Já nejsem zas takový necita. Měl jsem vztek na sebe. Bylo mně jí líto.

Ale další záběry jsem už volil podle sebe. Vše jsem jí  se vší laskavostí vysvětlil, a ve vší důstojnosti a pokoře a troufám si říct, že se mi podařilo i v té uvadající kráse objevit půvab. Když jsem se jí poprvé fyzicky dotkl a natáčel ji do  světla, stalo se něco, co se stává zřídka, magnetismus, či co, něco jako slabý elektrický vír zavál mezi mou dlaní a její pokožkou. Intenzivní pocit blízkosti, který přichází na tisícinu vteřiny. Ani jsem při tom nemusel říkat, co chci, aby dělala a ona věděla a udělala to sama. 
„A co Blackwoodová? Jseš s ní smířený? Uděláš taky něco podle ní, jak jsem chtěla?“
Takže své představy se stále nezbavila. Já ale nemohl popřít sám sebe. Nebyl jsem vyrovnaný s chmurným majestátem fotografky Carolyn Marks Blackwoodové, měla na svůj styl patent, zřejmě k němu přišla přes hluboké prožitky, já nic takového, nebyl jsem naladěný na její vidění. Nemohl jsem Leontýně v tomhle vyhovět. Odmítl jsem, ale tentokrát jsem se snažil, aby to bylo ohleduplně.
„Leontýno. Svět Blackwoodové je od nás hodně daleko. Je krásný, a smutný současně. Vidí své obrazy  tak, jako by je dělala třeba i před tisíci lety, nebo i po tisíci letech. Její svět je o tom, co přetrvává. A ten náš je … ten nabízíme tak, aby se lehce prodal. Zboží. Nic víc.“ Bál jsem se, aby ji to neurazilo a aby to bylo dostatečně srozumitelné. A ona to kupodivu přijala. Už byla smířená. Takže nebyla to nakonec tak zbytečná řeč.

Zažil jsem  nakonec dokonce i polibek a jednou v noci, po oslavě konce celého kalendářového dobrodružství i nepovedený sex. Co bylo zvláštní, že ani v posteli ze sebe nesvlékla všechno, jen to nejnutnější. Nějaká zásada? Zaslechl jsem od její kostymérky něco o masektomii, na to jsem se jí neodvážil  ptát.
Brzy usnula a já jsem šel k oknu a trávil jsem zbytek noci pohledem do tmavé ulice. Dole po mokré vozovce klouzaly kužele reflektorů, stěrače aut měly co dělat s hustým lijákem. Nějaká dívka spěchala na autobus, zřejmě stíhala nástup do práce. Jiný důvod ke spěchu těžko mohla mít, v tu hodinu se castingy na modelky ještě nekonají. Deštník jí nemohl uchránit, myslel jsem na to, že až doběhne do své kanceláře, bude jak slípka a šéf jí možná vynadá za něco úplně malicherného a  ona bude natahovat a bude mít zkažený celý den. Myslel jsem na to, že možná takhle nějak, v dávné minulosti, na tom Leontýna, než se stala modelkou, podobně také byla.

Dívka dole při nástupu do autobusu stáhla deštník, dostala konečnou spršku, autobus odjel do všedního dne.

Nic těžkého, abych si třeba i svlékla všechno, neudělala jsem to, když už ho to samo nenapadlo. „Milování, ještě není láska?“ Jen  jsem se tak mimochodem zeptala. Potvrdil mi to. Ne, jednoduše a prostě ne. Čekala jsem to.
Život je soubor krátkých okamžiků, odehrává se na zemi, nebe máme blízko jen na nehorázně krátkou dobu.
Takhle nějak to myslel. Určitě tak nějak to myslel.