Kluk /letní povídka/

Jezdili jsme o prázdninách se sestrou Janou za dědou na venkov a bývalo to fajn. Pokud jsme ovšem jezdili jen my dva. Jeden rok sestřička přijela i s přítelem. Dohoda byla, že budou spát v oddělených pokojích, což nedodrželi.

Potřeboval jsem dědovi říci, že jsem tím pohoršený. „Jana v noci naříká.“ Stěžoval jsem si.

"Děda neodbyl bláboly osmiletého kluka, ale odpověď mne neuspokojila. „Snad jsi nenakukoval? To se nesluší.“

"Nesluší se, aby ji ubližoval.“ Zdálo se mi, že by to mohla vyřešit brokovnice, která visela na zdi. „Můžeme ho aspoň postrašit!?“

„Nepleť se do toho! “ Víc se s tím děda nechtěl zatěžovat.

Velmi vážně jsem uvažoval, že musím vzít potrestání do vlastních rukou. Děda přede mnou ovšem pušku rychle zamkl do přístěnku.

"Hraj si s hračkami a na brokovnicí zapomeň.“

"Kapslovka ale žádnou díru do zadku neudělá, dědo.“

"Jseš ještě malej. “ Řekl děda už velmi přísně, ale mně se ten argument zdál velmi chabý.

Má stížnost tedy zůstala bez odezvy, ale nevzdal jsem se plánu dát boyfriendovi za vyučenou. Zvlášť, když další noc to v zase vypadalo, že Jana fňuká. To už bylo fakt příliš.

Plán měl tři body.

Bod první: Potřeboval jsem pušku. Nedostal jsem se k té v přístěnku, ale měl jsem kapslovku. Vypadala skoro  jako skutečná zbraň. Vydávala třaskavý zvuk a vycházel z ní obláček dýmu. Ve tmě mohla mít překvapivý účinek.

Bod druhý: Spodky. Nutně jsem musel získat boyfriendovy náhradní. Nebylo těžké se v jeho nepřítomnosti k nim dostat.

Bod třetí: Klíč od pokoje mé sestry. Musel jsem ji těsně před tím, než k ní chlapec zajde, nenápadně z chodby zamknout. Celá akce se totiž bude odehrávat právě před jejími dveřmi a nerad bych, aby se do mé akce pletla. Prostě tak jako jsem ukradl ze skříně spodky, vzal jsem si i klíč od Janiných dveří.

Navečer děda většinou odcházel z domu za kamarády a my jsme zůstávali v domku sami. Usadil jsem se s kapslovkou na koleni v koutku za starým čalouněným křeslem vedle vzrostlého fíkusu. Čekal jsem na příhodný okamžik. Boyfriend do poslední chvíle, setrvával v koupelně a dělal si vlnky ve vaně. Když za dědou bouchla vrátka, nasměroval si to s frajerským pohupováním v kyčlích rovnou k Janině pokojíku. Narazil na zamčené dveře. Zavtipkoval přes klíčovou dírku: „Nezdržuj, kotě!“ To byl jeho poslední vtip v našem domě. Ukrytý za křeslem jsem zvolal: "Ruce nahoru!“

Nejdřív mě chtěl kapslovku odebrat, to se mu nepodařilo. Pokračoval jsem:„Kalhoty! Dolů!“ Třeskla kapsle, ohlušila ho, poskočil, jako kdyby ho to opravdu trefilo, ucítil zápach spáleného prachu. Že to bylo z dětské hračky jednoznačně nepoznal.

"No neblbni, vole?“

V pokoji Jana zalomcovala klikou. „Brácha? Zase střílíš?“ V rozrušení boyfriend nerozuměl dobře, utvrdilo ho to v přesvědčení, že „brácha šílí“.

"Zvládnu ho... “ Ucedil, hlas se mu třásl. „Ať si šílí," raději se však ještě zeptal, "mohl by trefit?“

"No to jistě.“ Odpověděla sestřička vtipně.

"Všechno dolů. I slípy.“ Nařídil jsem drsně. „A bez keců!“

Jana si začala uvědomovat, že něco vybočuje z  normy. „Děda tě přetrhne, až se dozví, žes mu šlohnul pušku.“

Mířil jsem do rozkroku. Boyfriendova kolena se klepala.

"Co sleduješ?“ Začal pomalu svlékat spodky. „Můžeme si promluvit.“

Do tmavého kouta na mě vidět nebylo, nemohl odhadnout, co ho ohrožuje . Jana bušila do dveří a tím jen zvyšovala napětí. To se mi líbilo, to mně vyhovovalo. „Bratři brání sestry, když jsou v nebezpečí. Chápeš?“

"Nechci, abys mě bránil, brácha! Nechci!!“

Přikázal jsem, aby se boyfriend otočil ke mně zády. Poslechl bez odporu. Přikrčeně jsem se přiblížil, přitáhl si jeho svlečené spodky a aniž by cokoliv tušil, podstrčil jsem mu jiné, ty, co jsem odpoledne ukradl ze skříně.

"...můžeš se oblíct.“ Víc jsem dělat nemusel.
Spadl z něj strach. „Víš, že za tohle by tě mohli zavřít? Ohrožoval jsi mě na životě.“ Nasoukal na sebe znovu prádlo, to považoval za prvořadé.
Odemkl jsem sestřičku a klidil se z dosahu. Na útěku ze schodů jsem volal: "Kapslovkou jsem tě ohrožoval... a málem ses z toho podělal?“

Jana se svého hrdiny nemohla dočkat. Zamilovaně ho objímala, i když výbuch citů postupně ochaboval a ochaboval. Přítel její vřelost vůbec neopětoval. Bál se pohnout. Vytřeštěně si odtahoval okraj spodek od těla. „Kde se vzal ten smrad!?“ Nemyslel tím mne. Myslel tím skutečný smrad, který stoupal zdola.

V bezpečné vzdálenosti pod schody jsem zažíval své vítězství. Vřískal jsem v neskutečné euforii. „Páchne jako prase!!“
Spodky, které jsem mu podstrčil namísto těch svlečených, nebyly čisté. Pár minut před akcí jsem je vymáchal v čerstvé psí točenici na dvorku. Hnědý závoj hustého exkrementu teď jimi prosvítal i v šeru. Hoch se snažil něco vysvětlit, ale marně, sám nevěděl, jak se něco takového mohlo stát. Prý neví, koktal. Že snad pes, nebo snad slepice? Snažil se odstranit příčinu té nechutné špíny mezi nohama, byl totálně pokořený.

Jana se před ním tentokrát zamkla sama. Na žádné dotazy přes zamčené dveře neodpovídala. Nevyrovnala se s tím, že se její milovaný složil před malým klukem s kapslovkou.

Ale ona to asi tak velká láska nebyla. Boyfriend do několika minut opustil náš dům a Jana ten rozchod přečkala ve zdraví. Jen mne různá poučování, že to takhle mezi milenci prostě chodí, uvrhlo do značných nejistot.