Někdo z nás je Mozart

Amadeův syn - Franz Wolfgang Xaver Mozart – nezemřel bezdětný, jak se dosud tvrdilo. A tak mezi námi je možná někdo, kdo by mohl mít právo říkat : "Jsem Mozart". 

V tichu badatelny několikrát za sebou cvakla spoušť fotoaparátu. Nad rozprostřenými listy se skláněla studentka Běta Znamenáčková. Za zády jí stál kustod sbírek, velmi nespokojený muž, už několikrát ji požádal, aby skončila, dívka ho ignorovala. Nebyla spokojena s pruhem světla, který dopadal na listy z okna, ta její přepečlivost kustoda jenom ještě víc popuzovala. Prokázala se při příchodu jen indexem, málo na to, aby jí dovolil zkoumat písemnou pozůstalost po Georgu Nilssenovi. Pro dívku byl dánský diplomat a druhý manžel Constanze Mozartové zajímavý tím, že sepsal první podrobný životopis Wolfganga Amadea. Studentka našla něco, s čím se kustodovi rozhodně svěřovat nechtěla.

„Řekla jste půl hodiny. A už tu jste hodinu. Jako studentka bez doporučení sem ani přístup nemáte.“ Jenže na to, aby ji vykázal, by musel použít násilí. Byla neodbytná.
„Jsem badatel jako každý jiný.“
„Studenti mívají doporučení, vy je nemáte.“
„Seženu. Někoho seženu.“
„Taky byste měla mít rukavice.“ Pohlédl na jeden z listů a vyděsil se. „Kde jste tohle našla?“
„Tady.“
„To patří jinam.“
„A já za to můžu?“ To děvče bylo pěkně drzé.

Když chtěl profesora Dunku někdo navštívit, musel projít zatuchlým pološerem do čtvrtého patra starého činžovního domu, kolem stěn očazených starobou. K jeho cti nutno říci, že k sobě málokdy někoho zval. Neposkytoval nikomu adresu, aby ho ušetřil nepříjemných zážitků. Když se snad přece jen někomu podařilo adresu získat, to už vyžadovalo slušnou obratnost. Studentka Běta Znamenáčková byla nejen přidrzlé děvče, ale i obratné.

Někdo si na ni na fakultě stěžoval. Profesor už o tom věděl. Že prý ji do archivu vícekrát nepustí. Takové zvláštní poupě byla. Na seminářích hodně aktivní, horlivost se jí patrně vymkla z rukou.
„Oni tam, pane profesore, mají bordel. Ale neřešej. Řeší, že nemám rukavice.“

Mohl ji odmítnout, neudělal to. Ještě nebyla ani v předsíni a už jí bylo plno. Shodila ze sebe kabát, zavěsila za kapuci, pro ni bylo samozřejmé, že se v profesorově bytě zdrží.

„Měl Franz Mozart někdy ženskou?“ Byla její první otázka. „Myslím Franz syn Amadea.“ Vytáhla z kabely kopii rozostřeného, málo čitelného textu. „Dám vám něco přečíst.“
„Dobrý den, Běto.“
„Dobrý den, pane profesore. O Franzovi skoro nic nevíme, že?“
 Profesor text zběžně prohlédl a vrátil. „Dělejte radši na Chopinovi, Běto. Franze nechte být.“
„To bych nešla za vámi, pane profesore, ale za profesorem Buriánkem.“
„A nevadilo by mi to.“ Odvětil profesor neuctivě.
„Děkuji, že chápete.“ Odpovědělo na to sebejistě děvče. „Jestli měl Franz někdy intimní vztah s ženou, je pravděpodobné, že by mohl být otcem, že? A jestliže zplodil dítě, nikdo nemůže vyvrátit, že sága Mozartů dodnes pokračuje. Přes další generace až do dneška. Je pravděpodobné, že mezi námi žije další Mozart a my o tom nevíme. Tedy já vím. No...něco tuším.“ Opravila se.
„Ano... To je, prosím pěkné, ale je to věc pro notáře a případných potomků, jestli pociťují, že něco zdědili. “
„Téma pro vědce, pane profesore... pokud ten vědec není zatvrzelý páprda, co se usilovně drží jen starých výzkumů. Doposud historici Franze charakterizovali jako školometa, kterého zajímala jen hudba, hudba, a zase hudba. A já myslím, že si nic ze světských radostí neodříkal.“

Dívka opět zalovila v tašce. „Prosím. Jako jeho táta. Tady. Sedmnáct set osmdesát sedm v Praze. Nalezeno v koši pokoje hotelu Platýz. Měli zde různý osobnosti. Za Amadeem jich přijelo hafo. Schylovalo se ke světový premiéře a patřilo se vidět to. Podpis pod dopisem…? Ten se nedá rozluštit. Ale co je důležitý? Tady, čtěte: „ Vážený a ctěný pane da Ponte... už podruhé premiéra odložena... ne a ne ji dokončit, prosím domluvte mu. Nevěnuje se skládání, přitom chybí předehra. Svody pražského lehkovážného prostředí ho odlákaly od práce natolik, že si nedokáže nic odepřít. Chce si jen užívat. Praha ho rozmazluje. KOnec citátu. Víte jak to dopadlo, pane profesore? Da Ponte tenhle dopis hodil do koše, protože si tenkrát za Mozartem taky přišel užívat. Třikrát odložená premiéra. Uklízečka naprosto poblázněná vším, co se tehdy kolem dělo, dopis naštěstí zachránila, schovala, později věnovala, asi spíš prodala hraběnce Cavalcalbó. Ta byla do Amadea taky zblázněná, měla celou sbírku artefaktů, které jí ho připomínaly. Za nějaký čas, třicet let po geniově smrti, jak jistě víte, pane profesore, za hraběnkou přijel Amadeův synek, okouzlující Franz. POzvala si ho, aby učil na klavír její dceru. Chudý chlapec se dosud neúspěšně potácel po málo placených vystoupeních a nechal se lehce koupit, ano proč ne, na zámek paní hraběnky. A uplynulo pár let a máme tu najednou zajímavou korespondenci. Dopisy, které psala ona dcera, mladičká komtesa Julie svému učiteli. Nešťastné dopisy, které neušly kontrole paní matky. No.... prostě je stopila. Franz je zřejmě nikdy neviděl. Někam do nějakého trezoru je metrnice schovala. Ještě že po dlouhých letech je někdo našel a jako součást pozůstalosti převedl do státního majetku jako součást kulturního odkazu. Velký štěstí! Protože... co teď víme? Že tak jako táta Amadeus proháněl v Praze sukně, jeho synek Franz dokázal holky zblbnout taky.“
Profesor list nedočetl. Rezolutně jej horlivé studentce vracel. „To nic nedokazuje.“
„Jen čtěte až do konce, pane profesore a zkuste číst i mezi řádky. Tu „nádheru“ roztřesenou komtesou Julií stvořenou. “
Byla tak silně přesvědčena o svém odhaleném tajemství, že se profesor přece jen nechal obměkčit. Nechěl být krutý, a tak se tedy pokusil číst i mezi řádky.

„Milovaný Franzi … Už vím, jak vypadá odloučení. Od tvého odjezdu nemohu nic, znám jen samotu a smutek. Čas nekonečně plyne, počítám dny, kdy se vrátíš. Probudil jsi ve mne život a odemkl mi oči. Už ne jen jako učitel. Jako stvořitel. Krásný je svět s tebou, bez ozdob a šperků jsme v něm dokázali být jako nahé děti. Teď je svět smutný bez tebe...“

Profesor si rozpačitě mnul oči. Snažil se o důstojný komentář, hodný vědce. Moc mu to nešlo. „Snad jen metafora. Nahé děti – ...ve smyslu „čisté“, „nezkažené“, co já vím... „naivní a prosté... něco jako hru spolu ti dva prožili?“
S chápavou shovívavostí studentka přikyvovala, nebyla však ochotna vzdát se své teorie. Měla v ruce ještě jeden trumf.
„Ještě toto. Další, tentokrát poslední dopis, který svého adresáta nenašel. Objevila jsem ho založený pod obalem partitury klavírního koncertu číslo dvě es dur. Samozřejmě, že opět v pozůstalosti hraběnky. Tenkrát bylo Julii něco nad sedmnáct, „stvořiteli“ Franzovi přes třicet. Tykala mu. Povšimněte si. Všiml jste si? To nebývá zvykem mezi učitelem a žačkou, že?“
„Můj milý Franzi! Píši ve velkém zmatku. Nedovedu si představit, že bych teď mohla být v lázních bez tebe. Potřebuji dozor! Na klavír nemyslím, zanedbávám cvičení. Vím, cesty se pod sněhem ztrácejí a není pro tebe lehké, abys všeho nechal a přijel. Nedopusť, prosím, aby náš osud překryly závěje. Věřím, že o vánocích se mohou stát zázraky. Nepřijedeš -li, jedna vločka, co nás spojuje se brzy rozpustí a odplyne do cizí řeky. Rozumíš? Nediv se, že píši tak naléhavě.  Líbám tě Franzi, pečuj o sebe, buď zdráv.
Tvá, navždy tvá. Přijeď, prosím. Potřebujeme tě. Julie C. březen l.p. 1830.“
„Potřebujeme tě!“ Poslední dvě slova zdůraznila Běta Znamenáčková s vítězným úsměškem. „Potřebujeme tě? A totiž proč?? Protože, pane profesore... s ním čekala dítě. Nepřijde-li zázrak, náš osud překryjí závěje. Vločka, co nás spojuje. odplyne. Stále nic? Pane profesore? Nic?“ Profesor nechtěl přiznat, že mu jeho vědecká erudice nedovoluje přistoupit na laciné konstrukce. Stále hodnotil závěry své studentky velmi opatrně. „Prostřednictvím hudby poskytoval dceři i matce velké zážitky. Tak to bude asi.“
„Aha?“ Přikývla Běta. „Tak moc potřebovaly hudbu, že tu o ní není ani zmínky. Víte, jak to totiž  je?? Nehodilo se, aby se v hraběcí rodině narodilo nemanželské dítě. Byť by se jmenovalo Mozart. Proto ty opatrné náznaky a matkou zašantročené zprávy. Tento dopis Franzovi také nikdy nedošel, ale dítě...? To se jistě narodilo. Chudáček.“
„Museli by ho přece zapsat do matriky?“
„No v Cavalcalbově rodině ne. V jaké …? To zatím nevím. To by bylo moc předčasné, říkat, že to vím.“

Profesor byl pokorný, starý muž. Nechtěl vypadat tak, že v něm nedřímá trocha citu. A tak nakonec, i když hypotéza jeho studentky byla velmi kostrbatá, přikývl. „V tomto světle... možná, že ... za jistých okolností... můžete mít pravdu.“
Studentka se vděčně dotkla hřbetu profesorovy ruky, stiskla ji. „Nespletla jsem se ve vás, pane profesore. Jsem tak ráda. Možná, že i vy máte v sobě kus Mozarta? Není to možné?“
Co mohl dělat pan profesor? Jen přisvědčit. A taky že přisvědčil. Cudně sice, ale přece.