Kráska, která přichází /Nefertiti/

Královna Nefertiti poslala sochaři Thutmosovi vzkaz, aby ji neprodleně navštívil.  Tak se sochař dostal k jedné z nejnáročnějších zakázek, jaké kdy dělal.

V paláci ještě ani nebyli na jeho uvítání připraveni. Sluhové překotně, takřka před špičkami jeho bot, odmotávali rudý koberec, rozmisťovali vázy s květinami. Číšníci nalévali do nazelenalých sklenic lisovanou tamarindovou šťávu. Několik dam nacupitalo do sálu s hedvábnými polštářky, rychle se na ně posadily, nenuceně švitořily a klevetily. Byly samozřejmě povzneseny nad vážné debaty, život je zábava. V paláci nikdy nic nemělo vypadat pochmurně, každá maličkost měla pobavit. Pohádkové divadlo k tomu patřilo. Vše tady bylo pod vlivem boha slunce Atona. Tak to chtěl faraon Achnaton, tak to chtěla i jeho Nefertiti.

Dveřník zvolal: „Královna nejjasnější!“
Povstali, aby ji uctili. Přicházela Kráska. Nejzářivější, nejkrásnější, nejmocnější žena v Egyptě.

Tentokrát se však zjevila nezvykle zasmušilá. Pozdravila jen drobným gestem a zamířila k hostovi. Pozvala si ho ohledně zakázky na svou poslední sochu. Spěchalo to.

Po paláci se šířila zpráva, že ve Wesetu, někdejším faraonově sídle, se faraonova matka Tea začala čím dál častěji obklopovat nepřáteli. Povětšinou šlo o kněze a hodnostáře, které Achnaton odvolal. Po příchodu snachy Teja ztratila významný vliv. Cítila se ponížena. Nefertiti společně s Achnatonem změnila ve státě příliš mnoho. Dřív se poddaní dívali na Teju jako na jednu z božských bytostí. Do té doby, než Achnaton odmítl uctívat dosavadní bohy. Nechtěl se klanět ani matce, ani veleknězům. Nakázal zbořit staré modly. Odstěhoval své královské sídlo daleko až do El Amarny - města snů. Moderní město začalo udivovat krásou širokých ulic a zahrad, rozlehlými domy, lázněmi. Vše se dařilo, až příliš lehce a snadno a štěstí netrvá nikdy věčně.

Matka Teja nakonec uvěřila nařčení ublížených hodnostářů, že Nefertiti vede zemi ke zkáze. Rozhodla, že staré pořádky se musí obnovit.

Nad vrchy na protější straně Nilu se vlnil slabý pruh bílého dýmu. Znamenalo to, že cesta od Wesetu je dosud bezpečná. Černý dým měl naopak oznamovat vpád wesetských vojáků.

Královna o blížící se válce nechtěla mluvit, hovořila stále jen o podobě svého portrétu.

"V jaké barvě mám udělat rty?“ Ptal se Thutmos věcně.
„Zářivě červené.“

Přisvědčil i když to bylo nezvyklé. „Červená přitahuje pozornost a provokuje.“
"Taková jsem. Chci, aby mi socha byla podobná.“

Prošli kolem hloučků dvorních dam. Každá by ráda věděla, jaký je pravý účel sochařovy návštěvy. Nefertiti obvykle navštěvovala sochaře v jeho dílně sama. Ke státnickému rozhovoru ho jistě nepozvala. Chichotaly se s jistou žárlivostí za jejich zády, že by mohlo jít o něco důvěrnějšího. Thutmos si na dvoře vydobyl výjimečnou vážnost, o takového muže by každá žena bez rozdílu stála.

V doprovodu komorné a sochaře královna vstoupila  do prostoru vyzdobeného kresbami a vápencovými reliéfy. Už tu nebylo tak příjemně jako v přijímacím sále. Prosluněné místo vyměnili za zšeřelou galerii. Ze zahrady vanul chladný průvan, ptáci byli odsud příliš daleko, aby toto místo ozdobili zpěvem.Kolem jen sklepní ticho. Královna pomalu kráčela kolem kamenných postav natahujících ruce po obětních darech, ze žulových soklů na ně hleděly tváře naplněné melancholií. Ženy na reliéfech vdechovaly vůni lotosu, ale bez jediné známky, že by je rostliny těšily. Královna se zastavila u portrétů panovníků.

"Děsí tě ty masky?“
"Vládce má být vážný. Bez emocí.“ Nechtělo se mu o dílech ostatních sochařů mluvit kriticky.
"I bez radosti??“
Thutmos přikývl neurčitě, nevěděl.
Stáli před bustou Achnatónova děda. "Asi by sochař dopadl zle, kdyby každého představil po pravdě.“ Přiznal Thutmos.
"Ano," přikývla Nefertiti, "nechtěl aby se na něj vzpomínalo ve zlém..., tak je tu jako školák.Co děláš raději? Pravdu, nebo lež?“
"Raději to, co sám vidím.“
"A já? Jaká budu?“
„Mám sloužit a plnit přání.“
"Mám nesouměrnou tvář, mám povadlá ňadra, ohýbají se mi ramena... Taková ?“
"Pokud to tak budete chtít.“

Již nezářila takovou silou, jako v době, kdy své jméno získala. Přesto stále měla svůj půvab. Spustila na zem pláštěnku a bez jakéhokoliv studu rozepnula i průsvitnou košilku. Stála před sochařem nahá. Potrpěla si na úchvatná představení.Dlouze se mu dívala do očí.
„Někdy to mají umělci těžké, Thutmosi.“
Křehká úzká ramena poněkud vystouplá, od pasu dolů souměrná, jinak téměř vychrtlá, klenuté bříško s povoleným záhybem kůže, běžným u matky po mnoha porodech. Vzduch byl přece jen chladný. Komorná po chvíli svou paní zahalila hedvábnou tunikou.
„Dělej tak, jak mne vidíš. Pak práci uschovej, a třeba i do tmy a třeba i na věky. Lépe, než mumii v hrobce.“

Thutmosovi učni a pomocníci pracovali v sochařově dílně na různých kopiích pro bohaté zákazníky takřka bez přestávky. Přes čelenky jim stékaly čůrky potu spojené s vápencovými odštěpky a prachem, nic jejich tempo nezpomalovalo, proskočily zprávy, že dílo už nemusí nikdo vyzvednout vzhledem k blížící se válce.

Komorná spěchala k velkému sochařovu ateliéru. Málem zapomněla, jaké poslání ji sem přivedlo, královna jí uložila, aby k Thutmosovi donesla oděv, který měla při posledním setkání na sobě. Zahur nebyla v takovém postavení, aby mohla se sochařem hovořit o tom, co soudí o situaci v paláci . Něco jí ale napovídalo, že u něj může být otevřenější.
"Jak to bude, Thutmosi, až sem Teja dorazí? Budeš dělat svou práci pro ni, nebo pro Nefertiti? Už není žádný Apophis, Horus. Žádný bůh, kterého Achnaton neuznává tu nemá sochu. Teď tu zase budou.
Kněží, co sem přijdou,  zničí všechno, co jste udělali.“
Předala sochaři obsah kabely .Stuha, šátek, jemná tunika, nic oslnivého. Prosté oblečení pro věčnou paměť.

Thutmos upevnil podlouhlý balvan do stolce zapuštěného v zemi. První osekávání mohl nechat na žákovi, ušetřil by si tím zdlouhavou práci. Tentokrát chtěl všechno stihnout sám. Nezbývalo mnoho času.

Egypt se brzy vrátil do starých kolejí, na faraona reformátora a jeho ženu Nefertiti se mělo co nejdříve zapomenout jako na falešné proroky.

Mezi těmi, kdo z El Amarny odešli, byl i sochař Thutmose. Ze svého domu si odnesl vše cenné, včetně nábytku, vchod do ateliéru s mnoha sochami, včetně posledního královnina portrétu, zakryl neprostupnou zdí.
Archeologové jeden z nejkrásnějších portrétů historie objevili  teprve po třech tisíciletích.