V pravěku v červenci

Devět tisíc let nazpátek. Leží spolu u řeky v trávě a slunce do nich pálí a nemusí nic. Od chlapce je hezké, že ji drží za ruku a mluví a mluví, to ocení každé děvče.

Nad krajem pokrytým převysokými travami letí volavky. Raekwon má velkou chuť vyprávět dívce Uchi  o tom, jak si volavky staví hnízda. „Musí natahat větve a pak je srovnat. Já tě nezahrnu větvemi, ale „slovy". Vymyslel jsem totiž nová slova, která nikdo nezná. Vidím v tom základ našeho štěstí.“
I to každá holka ocení, když je s klukem legrace. Raekwon se vyzná. Uchi dobře ví, že Raekwonovi hlavně záleží na tom, aby nemusel nosit větve.

Raekwonovi tedy něco vnitřně praví, že má smysl vymýšlet nová slova, která ještě nikdo nikdy neslyšel. Vypadá to tak, že vždycky něco plácne, jako když se plácá dlaní do vodní hladiny. Ale jen ať si Raekwon klidně vymýšlí, Uchi to nevadí, je velmi tolerantní.

Když Raekwon maluje do písku klackem různé čáry, obrázky oblé, obrázky do špičky, přeškrtnuté obrázky a tak různě, dokáže je několikrát za sebou udělat stejně. To opravdu neumí vůbec nikdo a Raekwon říká, že by to rád někoho naučil. "Ale jak?" Ptá se Uchi. Opravdu, Raekwon je zábavný, vysvětluje všechno horem, dolem a dokola a chce kvůli tomu prý zřídit "školu". "A proč?" Ptá se znovu trpělivá slečna Uchi. Prý aby si lidi dokázali zapsat důležité věci a události a aby ve světě nebloudili.Všichni příbuzní se usadili tam, kde bylo hodně ryb. Kus dál už byla nebezpečná země, kde se nikdo s nikým nedomluvil.Jednou  jeho děda zabloudil a nedovedl se zeptat jak se dostat zpátky. Strýc Sekou o něm vyprávěl, že se nakonec vrátil jako šimpanz. Šimpanzi jsou prý zakletí muži, co zabloudili. Raekwon tvrdí, že to bylo tak proto, že používali jen slova, která nic neříkala. Prázdná slova. Bůh uvažoval, jak je potrestat, a tak je zaklel. Dědu zaklel do šimpanze. Raekwon věřil, že když postaví "školu", nebudou už z lidí nikdy šimpanzi.

Raekwon si připadá důležitě, i když se hlavně povaluje a kouká do slunce. Pak  vymyslí něco, co je jen a jen hovadina. Říká však, že je to světová věc.

S tím klukem je zábava.

Uchi se měla stěhovat. Zastavil se pro ni bratr, že prý jí domluvil ženicha. Řekla, že by si raději vzala Raekwona. To že prý ne, že by za ni pak tolik nedostali. Raekwon nevěděl, jak mu to rozmluvit, v hlavě mu to bzučelo námahou, a sypal  ze sebe zase jen samé hovadiny. Až ho zase něco napadlo . Jen tak jako mimochodem prohodil: „Smlouvu nesmí nikdo porušit.“ A připomněl, že kdo poruší jakoukoliv smlouvu, riskuje několik ran holí.
Bratr nevěděl, co je to "smlouva", ale věděl, co jsou to rány holí a zděsil se. Vyprávěl o tom, kde se dalo. A nejen v červenci. Málokdo ví, že někdy tehdy skončil  pravěk. Nová éra začala tím, že se lidé nedodržení smlouvy báli víc, jak výprasku holí. 

Tenkrát Uchi poznala, že Raekwon je docela praktický muž a začala ho mít ještě víc ráda a chtěla po Raekwonovi manželskou smlouvu. To mu bylo jistě velice příjemné. 

Zápis o tom neexistuje, kdo by měl tenkrát čas psát o milencích. Je asi odvážné tvrdit, že povalování snaživého chlapce se zamilovanou dívkou na horkém červencovém slunci napomohlo změně epochy. Všechno tomu ale napovídá. Pokrok se urychlil.  Nastal pěkný fofr. Bylo to závratné a trvá to dodnes, bez smluv se nic nepohne. 
Škoda však, že na rány holí se zapomnělo. Pokrok má své světlé, ale i své stinné stránky.