Co všechno je nuda

"Představuju si nás ve vlnách.  Žádná nuda. Co všechno ti tím říkám?" Zeptala se dívka svého přítele na terase taverny nad mořem. Den byl horký, víno chladné, vše jak ve zlatě. Jen vlny nebyly.

"Řeč se mluví, víno pije." Pozdvihl sklenku. „Na co si připijeme?“ 
„Na bouřku.“
„A že zrovna na ni?“
„Mám bouřku ráda. Je lepší, než bezvětří.“
„V bouřce je všechno vzhůru nohama. Rámus, moc vody, neklid ve vzduchu, ptáci i zvěř je schovaná a lidi taky.“
„Ale žádná nuda.“
„Jsme u moře. Všechno je ve slunci, a ty si přeješ bouřku. Promiň, já nechápu.“
„A co si přeješ ty?“
„Směj se.“
„Cha, cha! Dobrý? Komedie.“
„I to tvé přání s vlnami.“
„Nic z toho jsem zatím nezažila.“
„Tak se mnou je nuda?“  To ho mrzelo. Nebyla první, která mu tohle řekla.
„Hádám, že nejsem první co ti to řekla?“
„Dobře. Pár jich to řeklo.“
„Všechny tě nechaly?“
„Na náladu musí být vždycky dva, ale je to těžké, když druhý jen čeká, čeká, čeká, co se stane. Co se mu přinese na talíři. Jak vtipné! Ty sama nepřekvapíš.“
Dívka se otočila směrem ke klavíru umístěnému v zadním rohu terasy. „Zahraj něco.“
Mladík vyprskl: „Má chyba, že neumím?“
„Dala bych si Schuberta. Impromptu 3.“
Chtěla oslnit tím, že věděla, o jakou skladbu jde? Nebyl si jist.
„Nevyšiluj. Na terasu před barem, a to ti říkám se vší odpovědností, se něco takového nehodí.“
Sedla si ke klavíru sama. Nevěděl, koho si to vlastně přivezl k moři. Zahrála pomalé, klidné, vážné Schubertovo Impromptu č. 3. Do vážného dne a do nálady nemohla zahrát nic příhodnějšího. Ale bylo to opravdu  Impromtu č. 3, a Schubert? Uznale pokýval hlavou, překvapený, zaskočený. Co se tím na náladě změnilo? 
 Slečinka se šklebila, bouřku si přála, vyvolat ji neuměla, dál se nudila, u moře bezvětří není vždycky to ono. 
"Pojď, půjdem do vln." Navrhl tedy, aby bylo po jejím. Jak si to představoval, nevěděla ani ona, ani on.